Jako správný fotograf a skřivan byl Milan pro všema deseti a tak bylo domluveno, že půjdeme brzy spát a ráno mě ve čtvrt na sedm (chvíli před tím, než se slunce začne klubat za Bukovcem) Milan vzbudí. Dohoda neklapla úplně podle představ – brzy (o půlnoci) šel spát jen Milan, já, pokud to bylo brzy tam spíš brzy ráno a ty budící role jsme si také prohodili – mě cosi vzbudilo a šel jsem zacloumat kamarádem fotografem, v němž zrovna toho rána skřivan trochu pospával.

 Nicméně před chalupou jsme, s fotoaparáty, stáli v půl sedmé - zrovna, když sílící záře začínala čím dál nepřehlédnutěji naznačovat, že slunce se již co nevidět vyhoupne nad obzor. Posouváme se do centra Jizerky a vyhlížíme to pravé místo pro zachycení okamžiku, kdy ze záře vytrysknou první paprsky. Ten okamžik má asi vždycky své kouzlo (kdypak já jsem ho naposled zažil?), ale na Jizerce mi přijde, že si kouzelnice příroda dala opravdu záležet. No posuďte sami – jak to prožilo mé nezkušené oko s nedokonalým aparátem a jak oko Milanovo, které už nejedno jitro vyfotilo a dokázalo vidět víc a jehož aparát také dokázal víc zachytit.

Stojíme na pahorku nad Pyramidou, rozhlížíme se po zvolna se probouzející Jizerce a mé myšlenky se náhle vydávají zpět proti proudu času… Kolik podob už Jizerka za svou mnohasetletou historii musela mít? Když i já si jich za těch zhruba čtyřicet let, co proměny podob Jizerky vnímám, pamatuji tolik.

Dřevařská osada sedmdesátých let, stále ještě zapadlá uprostřed jizerských lesů. Krok za krokem již ale podléhající civilizaci a technickým vymoženostem. Pomocníkem dřevařů je stále ještě těžký tažný kůň. Ale práci už dostátá jen v obtížně dostupných terénech. V těch ostatních mu práci bere těžká technika. Za prvními průkopníky, objeviteli osady v srdci hor, přicházejí čím dál početnější skupiny turistů a lyžařů. Jen horské kolo ještě čeká na svoje objevení, takže cyklisté se zatím stále ještě soustřeďují především na nížiny a pahorkatiny. To turistické dobývání souvisí i s tím, že Jizerka je již podstatně dostupnější. Již není dlouhé zimní měsíce téměř odříznuté od světa, jako ještě před deseti lety, kdy jsem se tu narodil a kdy mě k doktorovi vozili 6 kilometrů do Polubného na saních, tažených koňmi…

Ale osada, i když je to osada bytostně spjatá s přírodou, je přece jen dílem člověka. Dokáže se s ataky civilizace nějak vypořádat a dokonce si na nich najít pro sebe i lecjakou pozitivní stránku. Ale příroda tuhle přirozenou imunitu nemá. A tak je to ona, kdo těm útokům nejvíce podléhá. Vyděšeně se rozhlíží Jizerka, její obyvatelé i návštěvníci po churavějících a chřadnoucích lesích. Nejsmutněji se rozhlížejí ti nejzasvěcenější. Už vědí, že ta choroba je nevyléčitelná a smrtelná …

Léta osmdesátá jsou nejsmutnějšími lety agónie. Lesy nezadržitelně umírají. Bývalá osada uprostřed lesů se neuvěřitelně rychle mění v osadu uprostřed holých plání … Lék přichází náhle, v době kdy už skoro nikdo nedoufal. Se změnou poměrů ve střední Evropě přichází i radikální řez. Některé chrliče jedů se zavírají, zbývající přísně modernizují – a přestávají škodit! Nebo alespoň ve výrazně menší míře. Generaci jizerských smrkových lesů devatenáctého století to už nemůže zachránit, ale dává to naději na zrození nové generace lesů – ne již monokulturně smrkových, ale přirozeně smíšených a vůči vrtochům přírody i člověka odolnějších. A ty se velmi rychle derou ke slunci a novému životu!

Takže když mě první paprsky vycházejícího slunce vrací do současnosti, zvedám hlavu a s radostí a snad i dojetím se zase už rozhlížím po osadě uprostřed lesů. Mladých ještě, ale plných života a nové naděje. Pohled na majestátní Panský dům mě ještě na chvíli vrací do nedávné historie. Přináší obraz Panského domu stejně beznadějně zchátralého, jako byly předtím jizerské lesy. V sousedních horách se říká Tady je Krakonošovo. Na Jizerce se teď občas říkává, Tady je Dudovo. Ne všichni z toho mají radost. Ale to, že pan Duda s paní zachránili architektonickou perlu Jizerky, dá-li se to tak říct, to je fakt. A patří jim za to dík a uznání. Ne všichni se mnou budou souhlasit, ale soudím, že pokud je citlivá obnova zchátralých domů, byť ke komerčním účelům, filozofií Dudova panování (a pár prosících objektů na Jizerce ještě je), pak nechť je Dudovo.

Ale dost historických návratů. Věnujme se dnešnímu jitru na Jizerce a zrození nového dne babího léta roku 2011. Třeba už proto, že takhle liduprázdná a poetická už Jizerka bývá jen v těchto časných hodinách. Tak pojďte s námi. Dívejte se a pokuste se nasát atmosféru toho jitra …