A přece. Někdy už začíná mít člověk takový divný pocit. Pocit, že ta slavnost, zejména ve větších městech, je čím dál méně o víně – oslavou vína, poděkováním přírodě a smeknutím před vinaři. Že se stává se rok od roku spíše poutí. Poutí, na které se kolem kolotočů, obřích obrazovek a silných zesilovačů sice čepuje víno, ale která zůstává především poutí.

Znojemské vinobraní je asi nejslavnější vinobraní u nás zřejmě taky největší. Z toho důvodu mě ani nijak nelákalo a dlouhá léta jsem ho nenavštívil. Představoval jsem si gigantickou vinnou pouť. Až v roce 2010 mě náhoda přivedla do Znojma zrovna v čase vinobraní.

Do bran slavnostně vyšňořeného města jsem vstupoval s podobnými pouťovými představami. A město je od začátku naplňovalo takřka do puntíku. Před vstupní branou jakási malá znojemská Matějská. Na hlavním náměstí pak obří pódium a obří obrazovka, decibelů všude ještě víc než vína, hudební produkce jistě kvalitní, nicméně žánr, který by se hodil k vínu to většinou nebyl. Ale pak mě kroky zavedly do klidnějších koutů Znojma. A zde se najednou začalo ukazovat, že to všechno byla jen taková úvodní zkouška trpělivosti, kterou návštěvník mého založení musí projít, aby mohl objevit druhou stranu mince se znakem Znojemského historického vinobraní. Právě tu stranu, která uděluje Znojemskému vinobraní právo na to přízvisko historické. Opouštím hlavní náměstí a nořím se do nejstarší části Znojma. Procházím křivolakými uličkami a začínám roztávat. Uličky jsou čím dál užší, pódia čím dál komornější, hudbě již nepomáhají až příliš snaživé zesilovače, sama hudba se s vínem přestává překřikovat, ale mírně a nevtíravě jej začíná doplňovat. I stánky s nabídkou zboží i zážitků jsou najednou tak nějak stylovější, historičtější, originálnější. Až tady si nechávám nalít první sklenku. A hned ta první, skvělého Sauvignonu, dokonává dokonalý obrat nálady, atmosféry a pohledu na Znojemské vinobraní. A nezadržitelně přináší pohodu. Užívám si výborných vín, nádherných historických kulis, které vytváří starověké domy lemující dlážděné uličky, zpěv a tanec umělců, které nám čas na chvíli zapůjčil z minulých staletí i těch, kteří přišli obohatit zdejší slavnost z jiných vinorodých oblastí naší planety. S dětskou zvědavostí ochutnávám pochoutky našich praprapředků, aby iluze putování časem byla dokonalá. Jen trochu lituji, že se do středověku nemohu vrátit ještě o kousek opravdověji a ochutnat také, jaká vína ke svým pokrmům ti prapředci popíjeli Třeba již příště někoho napadne vyrobit víno podle prastarých receptur, aby iluze putování časem byla dokonalá. V dobrém rozmaru mě nohy dovedou až na městské hradby. Další ideální místo k zastavení, posezení a zklidnění. Hluboko pode mnou líně plynou vody Dyje, západní oblohou pozvolna sestupuje oranžová sluneční koule k obzoru a podvečerním vzduchem se míhají desítky vlaštovek. Jsou všude – nade mnou, přede mnou i pode mnou. S úsměvem sleduji jejich prudký let, který vykresluje na obloze nevyzpytatelné křivky. Jsou na lovu nebo se chtějí ještě vydovádět před dlouhou a vyčerpávající poutí za jižním sluncem? Kdo ví …

Když se slunko dotkne horizontu, vyrážím i já nejprve na lov a pak za dováděním. Již cestpou na hradby mě zaujalo několik nápisů na měšťanských domech, oznamujících, že zde je otevřen mázhaus. Nikdy jsem v mázhausu nebyl a tak se těším, že lovit něco do žaludku budu dnes právě v tomto historickém a dnes oživlém zařízení. Zabíjačkové pochoutky jsou vynikající, opravdu domácí, jak mě vehementně přesvědčuje mázhausmistr, sudové víno slušné. K večeři hraje harmonikářka a protože jsem zde kupodivu jediným přespolním hostem, hraje mi na přání – Cikánko ty krásná … Dávám se do řeči s harmonikářkou, provozovatelem mázhausu i pár místními hosty – o Znojmě, o víně a vinobraní, o mázhauzech, o jejich životě. Sladká třešnička na stále bohatším a chutnějším dortu, který mi servíruje Znojemské vinobraní. Cestou zpět k náměstí navštěvuji dvě vinotéky s ochutnávkami opravdu znamenitých vín. I hlučné náměstí si mě usmiřuje vzpomínkou na mládí. Katapult sice nepatřil k mým nejoblíbenějším kapelám, ale jejich písničky nostalgii stejně přináší.

Den na Znojemském vinobraní, tak překvapivě vydařený den, zakončuji neméně vydařeným večerem a opět stylově – setkáním s kamarády Znojemáky, které jsem čtvrt století neviděl. Jak jinak než v mázhausu, při kytaře a znojemském víně.

Letošní vinobraní jsou již v plném proudu, ale když si pospíšíte, tak ještě určitě nějaké stihnete. Třeba budete stejně příjemně překvapeni, jako já vloni ve Znojmě!